Svět očima chobotnic
Inteligence a vědomí byly tradičně chápány v rámci sestupné hierarchie, na jejímž vrcholu stojí člověk. Pod ním jsou o kus méně chytřejší šimpanzi či gorily, vysokou inteligenci jsme časem začínali přiznávat i delfínům a jiným kytovcům, trochu úcty si zasloužili i ptáci, ale tím vše na dlouhou dobu končilo. Pak se ovšem začalo stále více ukazovat, že složitou inteligenci, pocity a vědomí mají takřka všechna zvířata včetně hmyzu.
Proč jsme se k tomuto poznání dobrali tak pozdě? Odpověď hledá publicista a nedávný laureát Pulitzerovy ceny Ed Yong ve své letošní knize An Immense World. Na příkladu mnoha živočišných druhů vysvětluje, že každý z nich vnímá díky svým smyslům jen velmi omezený výsek reality.
Například lidé sice mají relativně dobrý zrak, ale na rozdíl od hadů či hmyzu nevidí ultrafialové či infračervené světlo. Ptáci či želvy vnímají magnetické pole Země, pavouci cítí mikroskopické vibrace, netopýři ohmatávají svět prostřednictvím echolokace a ve výčtu podivuhodných smyslových krajin by šlo ještě velmi dlouho pokračovat.
Způsob vnímání a života daného organismu zásadně ovlivňuje i směřování jeho inteligence, kterou proto jen těžko můžeme jednoznačně ohodnotit jako vyšší, nebo nižší než tu naši. Jednoduše řečeno, lidé sice umí skvěle luštit matematické rovnice, ale při lovení myší jsou kočky výrazně chytřejší než my.
Newsletter si také můžete poslechnout v audioverzi.Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.https://www.stream.cz/embed/index?urlName=pod-carou-ty-nejchytrejsi-pocitace-nam-mozna-rostou-v-kvetinaci-64475240&audio=1&pbcolor=a05d5dPřejít před obsah vložený z jiného webu.
Zkreslené představy o inteligenci a prožívání zvířat pak vedly nejen k nepochopení řady ekosystémů a jejich následné devastaci, ale mimo jiné i k tomu, že i navrhování a hodnocení umělých inteligencí odvozujeme od fungování lidské mysli, a často pak míříme vedle (jako onen nešťastný inženýr Googlu, který uvěřil v samostatné vědomí pokročilého chatbota).
Kořeny a ekologické dopady antropocentrického myšlení dále rozebírá loni vydaná kniha biologa Roba Dunna A Natural History of the Future, kterou jsem na pultu knihkupectví nepřekvapivě našel hned vedle Yongovy publikace. Dunn vychází z myšlenky, že na planetě nejsme sami, naše přežití je naprosto závislé na symbióze s jinými organismy, a nemůžeme k nim proto přistupovat jen optikou zisku a užitku. Ta sama o sobě není nijak přelomová, ale zajímavější je její pozadí.
Svět totiž vnímáme lidskými měřítky a optikou nejen kvůli jisté přirozené sebestřednosti, ale také proto, že zkrátka nejsme schopni vnímat a chápat život a důležitost organismů, které se od nás zásadně liší.
Zraněný slon v nás vyvolá empatii a snahu o jeho záchranu, ale pochopit a soucítit s vymírajícím planktonem nebo potížemi lišejníků je již výrazně těžší, a už vůbec nemůžeme do svých kalkulací zahrnout organismy a procesy, o kterých dosud vůbec nic nevíme. Bez toho je ovšem naše další přežití čím dál tím těžší.